Téma pomoci mě zajímá již dlouhou dobu a sleduji různé příběhy, kdy je pomoc skutečnou pomocí a kdy se tak navenek jen tváří.

Kdysi mě velmi zaujal film Musíme si pomáhat. Moc se mi líbil a líbí dodnes. Přemýšlela jsem nad tím proč. Pomoc je tam potřebná, žádaná, lidská, od srdce a velice velice odvážná. Šlo o záchranu lidského života v první řadě.

Jenže ….

Jarda Dušek ve své knize píše, že touha pomoci je vlastně touha po moci. A v mnoha případech se tak děje. Tato věta mi změnila pohled na pomáhání.

„Touha pomoci je vlastně touha po moci….“

Proč si lidé pomáhají?

Z čeho pramení potřeba pomáhat? Proč si lidé pomáhají? Jaké jsou její opravdové důvody? Dá se říci, že pomoc vychází buď ze srdce dotyčného samaritána nebo z jeho ega.

Existují lidé, kteří mají sklony pomáhat všude a všem a v podstatě svou pomoc vnucují i tam, kde o ni není zájem nebo není na místě. Neuvědomují si, že pomoc je účinná jen tehdy, když o ni stojíme, a to ještě jen v určité formě. V opačném případě je pomoc škodlivá, a to z těchto důvodů:

• Převzetí zodpovědnosti – pomáhající přebírá zodpovědnost za život druhého člověka.
• Omezení svobody – odebereme-li druhému zodpovědnost, odebereme mu také stejný díl svobody rozhodovat o svém životě.
• Zamezení dotyčnému projít si životní zkouškou, která by jej posunula v jeho vývoji a posílila jej.
• Podceňování dotyčného, že své problémy zvládne sám a přesvědčování jej o jeho slabosti a neschopnosti, vychází to často z naší nadřazenosti.

Nejedná se ani tak o pomoc, jako spíš o záchranu.

Svoboda, zodpovědnost a závislost

Osho ve svých přenáškách hovoří o tom, že svoboda a zodpovědnost je totéž. Jsou to dvě spojené nádoby.

 

„Svoboda a zodpovědnost jsou spojené nádoby. Odevzdáme-li zodpovědnost za náš život někomu druhému, odevzdáme mu tím i naši svobodu. A svoboda je to nejcennější, co máme.“

V životě vidíme spoustu příkladů. Jestliže předáme velký díl zodpovědnosti za vzdělávání státu, nemáme potom svobodnou volbu zvolit si školu pro své děti podle svých představ, protože takové školy stát třeba nezakládá.

Chceme-li, aby zodpovědnost za naše zdraví nesl stát, nemáme svobodnou volbu v tom, abychom si za své zaplacené daně mohli vybrat metodu, kterou se chceme léčit, když ji stát nenabízí.

Člověk, který nechce nést zodpovědnost za svůj život a předá ji do rukou někoho jiného, třeba partnera, ztrácí svou svobodu rozhodovat o svém životě. To vede k závislosti na partnerovi a výčitkám a stížnostem, že partner za něj rozhoduje. Pomáhat (ve skutečnosti jde spíše o zachraňování) takovým lidem se nám nemusí vyplatit, stávají se koulí na noze a vysloužíme si jen výčitky.

Tito lidé si často stěžují na život, na peníze, na druhé lidi a to proto, že nemají odvahu překročit svou komfortní zónu. Pomoci druhých navíc zneužívají, když se stavějí do pozice slabých a bezbranných. Zvykli si fungovat v modulu „zachraň mě“. Dávají přednost pocitu předvídatelnosti a zdánlivého bezpečí před nejistotou, kterou svoboda představuje. Pomahající může zase situaci zneužít k manipulaci, k ovládání toho, komu pomáhá.

„Závislost vytváří podvědomou nenávist.“

Závislost vytváří podvědomou nenávist. Nenávidíme toho, kdo nás ovládá (kdo nás zachraňuje, na kom jsme závislí) a on na oplátku podvědomě nás vnímá jako břemeno, které vláčí za sebou.

Jaké mají motivy ti, co zachraňují („pomáhají“)?

Opravdu je to snaha zlepšit situaci druhého? Když půjdeme do hloubky, tak můžeme narazit na různé důvody. Jen je někdy těžké si je přiznat.

• Pro svůj dobrý pocit – cítíme se být lepším člověkem, když jsme někomu pomohli, to je pravý důvod, proč pomáháme, ve skutečnosti nemáme zájem o toho, komu jsme pomoc poskytli.
• Pro společenské uznání, oblíbenost, lásku, odměnu, vděčnost, slávu, ocenění – v těchto případech očekáváme zpět to, co nám zřejmě v životě chybí, opět je to o našich vlastních pohnutkách, nikoli o příjemci naší pomoci.
• Pro zavázání si druhého – pomoc používáme jako nástroj manipulace.
• Z náboženských a společenských důvodů – prostě proto, že pomáhat je přece správné, je to zvyk, opět je to neosobní.

Ve všech výše uvedených důvodech se realizuje naše ego.

Pomáháme srdcem

Když budeme skutečně ze srdce chtít pomoci, tak:

•  Nebudeme očekávat žádnou vděčnost, uznání, ocenění, slávu….
•  Podáme pomocnou ruku tomu, kdo o ni skutečně stojí, kdo ji potřebuje a kdo si ji váží a kdo ji nezneužije, nevnucujeme se. Nemusíme vždy vědět nejlépe, co je nejlepší pro druhého. Ve skutečnosti o tom nic nevíme.
•  Uděláme jen takové kroky, aby dotyčný přesto mohl projít svou životní zkouškou, rozhodoval o svém životě, převzal za něj plnou zodpovědnost a už nás dále nikdy nepotřeboval (mimochodem nejlepším úspěchem psychologa je, kdy ho jeho klienti už nepotřebují).
•  Svou pomoc zapomeneme, není pro nás po splnění účelu důležitá – to neznamená, že bychom neprojevili zájem o pokračování příběhu toho, komu jsme pomohli, zpětná vazba je důležitá, abychom viděli, zda jsme neudělali nějakou chybu, radujeme se z pokroků dotyčného, ale už nemáme potřebu se tím dál více zabývat ze svých pohnutek.

„Účinná forma pomoci je ta, která vede k samostatnosti, svobodě a převzetí zodpovědnosti dotyčného za svůj život a tím k posílení jeho sebehodnoty a nebrání mu v osobním růstu.“

Nedávejme potřebným chléb a ryby, ale naučme je, jak si chléb upéci a ryby ulovit. Toto platí také při výchově dětí. Učme je samostatnosti, sebeobsluze, protože jen tak získají zdravou sebedůvěru. Naučí se to jen tak, když jim dovolíme věci dělat a to tak dlouho, jak jen potřebují.

V Montessori pedagogice platí heslo: „Pomoz mi, abych to zvládl sám.“

Pomoc jako forma spolupráce

Možná někoho napadne, že pomocí je třeba spolupráce na pracovišti nebo ve škole.

Spolupráce je založena na rovnocenném vztahu. Pomáháme si totiž vzájemně. Doplňujeme se ve znalostech a dovednostech. Naše činnost se tak zefektivňuje.

Pomoc potřebnému je vztah jiný. Zde jsou výchozí podmínky odlišné. Pomáhající má něco, co druhému chybí a nedokáže si to sám opatřit (ať už jsou to peníze, bydlení nebo znalosti, dostat se z prekérní situace, ….). Je to v podstatě nouzový stav, ze kterého třeba nevíme jak ven.

„Potřeba spolupráce je základní společenská potřeba a je žádoucí spolupráci rozvíjet.“

Zejména ve školách je často potírána (různé soutěže, soupeření,…), což je velká škoda. Je přece naprosto přirozené poradit při písemce spolužákovi. Plnit úkoly společně. 

Je fajn si uvědomit, že nemusíme být na všechno sami, že si můžeme o pomoc říci. Od toho tady také naši blízcí, přátelé, kolegové jsou. Ale pozor, aby to bylo ve smyslu „nauč mě to“ nebo „ukaž mi cestu“ a nikoliv „zachraň mě“ nebo „vyřeš to za mě.“

Nezachraňujme, ale opravdově si pomáhejme.