Čas…. Nemám čas. Už je nejvyšší čas. Zabere to hodně času. Ten čas ale letí. …To jsou věty, které „často“ používáme. Čas stále řešíme, nestíháme, pohledem na hodinky se stresujeme.

Jsou o tom i písničky, třeba Hanka Zagorová zpívá …spěchám, páni, už 5 minut zpoždění mám….nebo Helenka Vondráčková….čas je proti nám…Není asi náhoda, že božský Kája k tomu má jiný přístup….stokrát chválím čas….😊

Čas je stále v akci

Věříme tomu, že čas něco dělá, že běží nebo se táhne, že čas jsou peníze, že čas pracuje pro nás nebo proti nám, že máme málo času, dost času.

Čas se dokonce umí objevit a zmizet, a to třeba i ve stejném okamžiku – Na to už není čas, dělej, je nejvyšší čas jít. Tak je nebo není? 😊

Lidé mají potřebu věci měřit, vážit, porovnávat a totéž dělají i s časem. Místo plynutí v čase, se jej snaží uchopit, zastavit, natáhnout, urychlit, získat, ušetřit nebo i dosáhnout. Díváme se na hodinky a kontrolujeme, kolik ho máme.

Ten správný čas

Dříve se lidé řídili přírodou, věděli, kdy je ten správný čas vstát, jít spát, pracovat, odpočívat, věděli, že příroda nespěchá, a přesto všechno stihne. Jenže lidem to nestačilo, a dokonce si vymysleli letní a zimní čas. Pozor, příroda to vymyslela nedokonale, a proto je potřeba ji opravit a čas upravit!

Navíc čas je relativní, záleží, na které straně dveří od WC se právě nacházíme. Někdy nestíháme a někdy je nám dlouhá chvíle. A přitom jde o stejně dlouho dobu.

Čas a čemu věříme

Není to o tom, jak čas běží, ale naše vnímání času a tomu, čemu věříme, že čas je a co dělá. V neposlední řadě, jak s ním naložíme. Ve skutečnosti jsme času úplně fuk, čas je spravedlivý pro všechny a pro všechno.

Věříme třeba, že čas běží a my s ním stárneme. Tomu věříme tak silně, že se to opravdu děje.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme s kamarádkou cestovaly po Krétě a mezi účastníky byla paní, které bylo 80 let a pán, který byl téměř stejně starý. Oba byli plní elánu, prostě k neutahání. Nám bylo kolem 25 let a vůbec jsme to nechápaly, měly jsme toho po celém dni dost. Přitom podle údajů v občance bychom se mohly vsadit, že to bude obráceně. Jsou to naše myšlenky o stárnutí, o běžícím čase a stereotypy, co si můžeme a nemůžeme dovolit.

Existuje vůbec čas?

To my jsme si rozdělili život do úseků a úseček, rozkouskovali jsme si jej na dílky, abychom tu dobu našeho bytí pochopili (pracovní doba, vyučovací hodina, ordinační hodiny, otevírací doba, časový spínač, časové rozlišení). Přitom ani nevíme, jak dlouhá ta naše doba života bude.

Ve skutečnosti (časem 😊) zjistíme, že s časem toho mnoho nezměníme, protože všechno se děje ve správný čas. Na něco si musíme počkat a něco nás překvapí.

Termíny

Další pastí, kterou jsme si na sebe vymysleli, jsou termíny. Začíná to už v předškolním věku. Spěcháme na děti – dělej, neloudej se, nestíháme, přidej, proč jdeš tak pomalu, ujede nám to, přijdeme pozdě, kdo má na tebe pořád čekat…atd. Znáte je? Slýchávali jste je? Nebo je používáte? Já se přiznám, že je bohužel používám. ☹

Následuje školkový a školní dril – měří se čas při běhu, v soutěžích. Ve škole se pak přidají testy a písemky na čas.

Proč? Znamená to snad, že dítě, které nestihne vypočítat všechny příklady za 10 minut, neumí počítat? A co když mu dáme 15 minut a stihne je všechny? Pak už počítat umí? Proč nemůže mít tolik času, kolik potřebuje?

Vedeme už takto malé děti, aby pospíchaly a aby pracovaly pod časovým tlakem.

Pak se nám v dospělosti často stává, že když chceme dokončit nějaký projekt, tak musíme mít zadaný termín, jinak jej do konce nedotáhneme.

Musíme mít termín také proto, abychom se dokázali rozhodnout, že už je to takto hotovo. Možná odevzdáme něco, co bychom jinak ještě dotvořili. Neuděláme to svobodné rozhodnutí o tom, že toto je tak, jak má být, za tím si stojím a už to je dokonalé. Pod tlakem se můžeme rozhodovat všelijak.

Důsledek časové výkonnosti

S nastavením neustálého spěchu se nám může stát, že si sedneme za volant a máme potíže dát nohu z plynu. A ouha, najednou nás autority začnou kontrolovat, jestli náhodou nejsme příliš rychlí. Začneme platit za to, že pospícháme, tady najednou je to obráceně.

Nebo se ocitneme v situaci, kdy jedeme po dálnici a za námi jede jiné auto a hned máme pocit, že ho zdržujeme, že mu překážíme, že kvůli nám musí jet pomaleji, a tak začneme uhýbat. Jdeme mu raději z cesty, a to i za cenu, že svým zmatkem můžeme způsobit třeba i nehodu nebo ohrozíme sebe nebo někoho jiného.

Co můžeme udělat s časem?

Plánovat? Plánování je fajn, dělám to a baví mě to. Ale od té doby, co se mi narodil syn, tak mi nastala tvrdá škola, protože na tak častou erozi plánů jsem fakt nebyla připravená. 😊 Už konečně vím, že nesmím na svém plánu lpět, jinak budu trpět.

Lidstvo čas fascinuje. Vymýšlí si, jestli je možné cestovat časem, vrátit čas, předběhnout čas. Přitom bychom rádi ocenili, kdyby nám někdo věnoval svůj čas nebo by nám poděkovaly naše děti, že jsme si na ně čas udělali. Když uvěříme, že se vše děje ve správný čas, že se můžeme časem nechat unášet, uleví se nám.

Co s časem ale můžeme udělat, je rozhodnutí, jak jej využijeme, komu jej věnujeme. Když budeme tvořit a dělat, co nás baví a naplňuje a svůj čas věnujeme sobě a svým blízkým, pak nás přestane zajímat, kolik ho máme, protože jej nemůžeme ztratit.

A na závěr jen dodám, jak je to s časem v účetnictví. Příběh Jeníčka a Mařenky v článku zde.

Jeníček a Mařenka také připravili e-book Časové rozlišení v účetnictví se super přehlednou mapou a příklady a dali si hodně záležet. 😊 Neváhejte a koukněte se, jak se vytáhli!

Ať Vám to účtuje.

Sejdeme se na facebooku? U tohoto stolu máme rezervaci: Doučování z účta jinak.