Stávalo se mi velmi často, že jsem měla úžasný plán, co všechno udělám, jak mi půjdou úkoly od ruky a pak se mi během dne všechno rozpadlo na kousíčky a na konci dne jsem měla pocit frustrace, že jsem zase neudělala to, co jsem potřebovala. Navíc mé snažení nebylo vidět. Dělala jsem totiž neviditelné věci.

„Na konci dne jsem měla pocit frustrace, že jsem zase neudělala to, co jsem potřebovala. „

Ráno jsem otevřela email a kolegyně z Itálie chtěla opravit objednávku (zabere mi to 10 minut), přišly nové objednávky od zákazníků (20 minut), některé produkty chyběly, takže zase napsat emaily, kdo mi je poskytne (dopisování na celý den),.

Do toho volá zákazník, že potřebuje dodací list, že ho ztratil (dohledání a scan 5 minut), pak zase telefon ze skladu, že je něco s kanystrem a musíme to změnit na jiné množství (řešíme 10 minut).

Poté kraťoučký email od účetního kontrolora, co je to za číslo a kdy jsme to platili, odpovědí je jedna věta, ale její dohledání zabralo (15 minut).

Následuje další smršť podobných emailů s různými dotazy, poté i nějaké s žádostí o vyplnění kraťounké tabulky s termínem, že to moc spěchá (čísla do ní dávám dohromady hodinu), posléze volá kolega, jestli to zboží k tomu zákazníkovi opravu došlo, jedná se sice o tři kanystry, ale stejně zavolám dopravci, zda už to doručil…..

Tyto drobné úkoly zabírající pár minut ve finále zabraly celý den práce. Seznam úkolů se nehnul a na otázku, co celý den dělám, můžu odpovědět leda, že poskytuji informace. Jenže call centrum není náplní mojí práce. Navíc výsledky celodenního snažení nejsou viditelné. Viditelné by byly až v okamžiku, kdy bych je nedělala.

V čem je problém? Ve stanovení priorit a neschopnosti říci „ne“.

Ano, když už bylo těchto věcí příliš a pocity přetíženosti narůstaly, nebylo v mých silách všechno stíhat. Na některé emaily jsem tedy nereagovala. Zabývala jsem se jimi až tehdy, když se dotyčný s požadavkem ozval podruhé nebo potřetí, případně ten požadavek přišel od mého nadřízeného. Zajímavé bylo, že docela velké procento odpadlo tak nějak samo….

„Zajímavé bylo, že docela velké procento požadavků odpadlo tak nějak samo….prostě je už nikdo nepotřeboval splnit.“

Bylo to takové zjištění, že jsem začala s taktikou emaily tohoto typu ignorovat. Úkolování od kolegů není přece relevantní. Ano, mohu vyjít vstříc, ale až budu mít čas a splněné své úkoly, které jsou v mé zodpovědnosti. Vrcholem drzosti byly emaily od různých lidí s termínem splnění.

„Dělat holku pro všechno znamená nerozvíjet se ve svém oboru. Řešíme z 80% agendu a na kreativní část nám nezbývá energie ani čas. To vede k pocitu vyhoření a ztrátě smyslu naší práce.“

Svou práci účetní jsem čím dál častěji dodělávala přes čas, buď brzy ráno nebo večer, kdy už se telefony utišily a počet e-mailů snížil.

Další problém je, že při plnění různorodých úkolů se nesoustředíme na svoji práci, děláme všechno a pro všechny a nerozvíjíme se ve svém oboru. Své úkoly plníme ve stresu, nemáme čas jim věnovat náležitou péči a unikají nám tak možnosti, jak je plnit lépe a profesionálněji. Z toho vyplývá i pocit profesní stagnace nebo i úpadku.

Současně řešíme z 80% jen agendu a na tu kreativní část nám nezbývá energie ani čas. To zase vede k vyhoření a ztráty smyslu naší práce.

Takto už bych nikdy pracovat nechtěla. Po této zkušenosti vím, že jsem si měla stanovit svoje priority (plnit úkoly, které spadají do mé zodpovědnosti, do mé náplně práce) a dále plnit jen ty úkoly, které mi zadá můj šéf.
V ostatních případech mohu odmítnout nebo vyjít vstříc, když se pro to rozhodnu.

Když ani v takovém případě nestíhám, musím požádat o pomoc a nadřízenému to sdělit. Říkat ne, jsem neuměla a proto jsem ve své práci vyhořela. Ještě dnes mám osypky, když si vzpomenu, kolik lidí (často z různých koutů světa, které jsem nikdy neviděla) si mě dovolilo úkolovat. Respektive jsem jim dovolila mě úkolovat.

Úskalí vyhoření

Úskalí vyhoření je nebezpečné v tom, že včas nerozpoznáme, že k němu směřujeme. Plujeme si pracovním procesem, děláme, co můžeme, dlouho nevnímáme, že už je toho na nás moc.

Když se objeví pocity, že se do práce netěšíme, že nás štve každý další email s dalšími úkoly, že jsme alergičtí na to, jak nás neustále kolegové úkolují a vlastně máme pocit, že nás úkoluje každý, je obvykle už docela pozdě. Už jsme na pokraji sil, tyto pocity budou jen sílit, přidají se i zdravotní potíže, jestli nezačneme co nejdříve vnímat sebe a své potřeby.

Na co si dát pozor

„Vnímat své pocity, nepotlačovat je, pokládat si otázky hned, jak se necítíme dobře.“

Klíčové mohou být tyto:

• Proč se cítím špatně, co mi vadí, proč jsem ve stresu?
• Je to pocit jen dočasný nebo už jej mám delší dobu?
• Mám vztek na všechno okolo, práce mě přestává bavit, nechce se mi do ní vůbec chodit? Lezou mi kolegové na nervy už ráno ve dveřích?
• Přináší mi práce radost, profesní posun, učím se nové věci, jsem kreativní, plní se mi to, co jsem si od práce sliboval/a?
• Dává mi má práce smysl, je užitečná?
• Je má práce náležitě ohodnocena, vidí můj nadřízený, co dělám a váží si mé práce?
• Má smysl takto pokračovat do budoucna? Proč?
• Cítím se přetížený/á? Kolikrát jsem dnes řekl/a ano a kolikrát ne na další úkoly?

Když si poctivě tyto otázky zodpovíme (a třeba i nějaké další), možná dojdeme včas k tomu, že je třeba udělat změnu v životě. Nebudeme tak mrhat svým vzácným časem a svou energií a dělat něco, co nás nebaví a necítíme se v tom šťastní. Nezahoďme klíč ke spokojenému životu.

Já jsem se proto rozhodla začít pracovat jako OSVČ, abych si mohla o svém čase a úkolech rozhodovat sama. Vytvořila jsem svůj projekt Doučování z účta.

Budu ráda, když se spolu potkáme na mé fanpage: Doučování z účta jinak. Jste vítáni. 🙂